TZB Haustechnik 04/2019

Objednat toto číslo | PŘEDPLATNÉ | Archiv vydání | E-verze časopisů

Dlouhá cesta (ne)významného kamene
Kámen, o kterém bude řeč a který přivedl muzejníky a historiky na velmi zajímavou a desetiletí opomíjenou stopu, je z dálky úplně obyčejný. Roky, možná desetiletí, stál u jedné šumavské rekreační chatky, a ač svým tvarem připomínal menhir, nikdo si ho příliš nevšímal. Zblízka už to ovšem byla jiná písnička. Povrch kamene nesl rytiny lidí, zvířat a různých symbolů – a rozhodně nešlo o rytiny novodobé.
Dokud ovšem stál u chatky, prakticky nikoho nezajímal. To se ovšem změnilo, když ho majitel nechal převézt k místnímu hotýlku, kde byl vystaven odivu turistů. A právě zde začalo to pravé pozdvižení.
Tento konkrétní exemplář velmi brzy skončil v nejbližším muzeu a zainteresované osoby začaly sledovat jeho cestu, aby zjistily, odkud pochází. Neurčité odpovědi původního majitele musely ustoupit vědě a lokalita nálezu byla vyzrazena (já ji záměrně neprozradím, ale pozorný čtenář určitě bude vědět, co googlit).
Kámen samozřejmě nebyl jediný – v současné době se už ví téměř o desítkách rytých kusů, z nichž největší je zhruba dva metry dlouhý a nese přes sto různých rytin. Nejedná se přitom o obrázky spojené čistě jen se Šumavou. Portfolio čítá osoby, vlky, jeleny, hospodářská zvířata, ptáky, železniční koleje, vlaky, cirkusové a vojenské výjevy (např. krasojezdkyni či válečného invalidu), půdorysy objektů a objekty samotné, kruhové hodiny s rytým časem, ale i – a to je pravděpodobně to nejdůležitější – datace. Dosud nejstarší letopočet přitom pochází z první poloviny 19. století. Objevují se ovšem názory, že místo nálezu nebylo pro tyto umělecké účely používáno pouze v době, na kterou odkazují dochované datace, ale možná již mnohem dříve. Pro toto tvrzení ovšem chybí potřebné důkazy.
Lokalita, jež v minulosti nebyla zalesněna (jednalo se o louky a pastviny) samozřejmě začala přitahovat pozornost nejen odborníků, ale i turistů. To je jev zcela pochopitelný, nicméně z určitého úhlu pohledu rovněž velmi nežádoucí. Celá kamenná galerie byla v lese zapadaná jehličím, zasypaná půdou a skrytá pod kořeny stromů po stovky let, nyní se ovšem kvůli enormnímu zájmu opět ocitá na světle a vzduchu, častokrát po odkrytí zcela nechráněná před vnějšími vlivy, zejména pak před vlivy počasí a povětrnostními podmínkami. A to se samozřejmě odráží na stavu řady rytin.
Nemluvě o některých téměř vandalských zásazích, kdy návštěvníci ve snaze odhalit nové kameny lámou kořeny stromů, vytrhávají mechy, bylinný porost a rozrývají půdu. A tím se dostáváme k mé tradiční „pro zelené“ pointě – když se tak často oháníme trvalou udržitelností a nutností změny stávajícího životního stylu, proč nezačít u tak základní věci, jakou je úcta a pokora vůči přírodě? Copak nedohlédneme tak daleko, abychom si uvědomili, jaký dopad má lámání kořenů pro stromy a vytrhávání bylinného porostu a ničení půdy na život drobných savců, plazu a hmyzu a udržení optimální vlhkosti půdy?
V současné době se mluví o prohlášení lokality za chráněné území, mnohem důležitější otázkou by ovšem mělo být „Je to opravdu nutné?“ Jsme my, lidé, opravdu tak nezodpovědní, že musíme všechno zajímavé speciálně chránit, abychom si to sami nezničili?
Příjemné čtení (a výlet) a žijte udržitelně!

Eliška Hřebenářová