TZB Haustechnik 02/2020

Objednat toto číslo | PŘEDPLATNÉ | Archiv vydání | E-verze časopisů

Čtvrt roku v kostce…

Vyléčili jste se ze zdravotních potíží. Propustili vás z nemocnice. Po týdnu telefon a ta samá nemocnice vám sdělí: „Máme tu kovid, přesně v době, kdy jste tu leželi. Posíláme k vám odběrový tým.“ A než se nadějete, z auta před domem skáčou v kosmickém obleku hermeticky uzavření kosmonauti, pohybují se po horkém asfaltu jako Neil Armstrong na Měsíci a zkoumají vás, jako byste byli vyslanec mimozemské civilizace.
Výsledek je pozitivní. V tom negativním slova smyslu. A tentokrát přijde s pokynem, ať nevycházíte ven z bytu. Máte kovid. Což je novodobou obdobou středověkého stigmatu. Právě jste přestali existovat. Nemáte se jak dostat ven z bytu, aniž by vám hrozila pokuta či vězení, a nikdo příčetný nechce dovnitř za vámi. Vlastně můžete jen sedět doma a čekat, až k vám vtrhnou další kosmonauti na kontrolní odběr. Žijete sami? Jste sami. Doba je tak divoká, že ani sociální služby příliš nefungují. Přesto existuje světélko na konci tunelu…
Slyšeli jste někdy pojem „nevýznamný kontakt“? Tak právě to jsou všichni, se kterými jste se setkali před diagnostikou nemoci, ale nežijí ve společné domácnosti. Hygiena nepředpokládá, že by se občasným kontaktem nakazili. Nemusí do karantény. Mohou být tou potřebnou spojkou mezi vámi a nutnou dodávkou základních potřeb. Stačí jen postavit tašku ke dveřím a utéct. Bídná smrt hlady v absolutním osamění se odkládá.
Nemoc přesto nebere konce. Celé dny trávíte zavřeni mezi čtyřmi zdmi. Na úklid bytu nemáte síly. Ven můžete koukat jen oknem. A stav se nelepší, praktický lékař nevolá a když mu voláte vy, neví, co vám poradit. Kontrolní testy přitom stále vychází pozitivní a příznaky se střídají jako na běžícím pásu – tu horečka, tu bolesti, občas kašel, jen ta neustálá únava se drží jako klíště.
Po týdnech izolace, kdy už si říkáte, že si každý další den poznačíte čárkou na zeď, stejně jako hrabě Monte Christo ve své kobce, vyšlete posly poslední naděje přímo za praktickým lékařem. Ten pod tlakem příbuzných opět volá do nemocnice. Ale tam vás nechtějí. Vaše příznaky nepřetrvávají, objevují se a znovu mizí. Ano, jste pozitivní, ale bylo by lepší, kdybyste měl všechny příznaky najednou. Mít jenom jeden… to prostě není dost.
Nakonec ale souhlasí. Trvá to už moc dlouho, statisticky jste měli být zdraví. Dobrá, kouknou na vás. Ale zajistěte si převoz. Se sanitkou je problém. S rodinou je to jistější! Po dlouhých minutách přemýšlení usedáte sami do svého auta a na oddělení dorážíte svépomocí, abyste nikoho neuvrhli do karantény. Postupně putujete mezi ambulancemi – ta správná se pochopitelně objevuje až nakonec. Jste u cíle. Po dlouhých týdnech soužití s kovidem konečně vidíte lékaře a on vidí vás. Jaká úleva. Prohlédne vás, vyšetří. Uleháte na nemocniční pokoj a přemýšlíte, zda váš soused se stejnou diagnozou a dýchací maskou také přijel sám svým autem. A zda měl celou cestu vystrčenou hlavu z okénka, aby zvýšil přísun kyslíku a lépe se mu cestou dýchalo…
Přesto je to malé vítězství. Po týdnech izolace a počínajícího šílenství jste se dostali k léčbě. A o krok blíž k negativnímu výsledku kontrolního testu. Teď už jen aby byly negativní dva po sobě.
Co myslíte, fakta nebo fikce? Rozhodnutí nechám na Vás. Příjemné čtení!

Eliška Hřebenářová