TZB Haustechnik 01/2024

Objednat toto číslo | PŘEDPLATNÉ | Archiv vydání | E-verze časopisů

Byli to mimozemšťani

Věrní čtenáři našeho časopisu si jistě vzpomenou na editorial z minulého roku, ve kterém jsem kromě smutného příběhu zraněného holuba hřivnáče rozebírala i trvalou udržitelnost zahrad a absolutní nutnost osazení jezírka do každé zahrady, která to jen trochu umožňuje. Nyní, o zhruba půl roku později, jsme stanuli před nepochopitelnou záhadou.
Každý majitel jezírka nepochybně ví, jaká je práce uvést malou vodní plochu po zimě opět do provozu – my, jako noví majitelé, jsme to samozřejmě tušili, ale nevěděli. Ve vodě nejsou ryby, protože zakopaný maltovník, největší kulatý, jaký jsme v hobby marketu našli, slouží majoritně jako obří ptačí bazének, ze kterého naše kočka v horkých letních dnech pije prakticky vrabčí vývar (a náš pes často nezůstává pozadu, protože když může kočka, proč by nemohl i on). Pokud bychom do tohoto mixu dali ještě ryby, šlo by už o velmi třeskutou kombinaci – a svačinový bar pro naši kočku. Nemít ryby v jezírku má hned několik výhod. Zaprvé, nemusí být přes metr hluboké. Zadruhé, nevyžaduje žádné elektřinou poháněné čističe vody, ionizéry, UV světla ad. A zatřetí, je jedno, v jakém stavu přezimuje, protože lze na jaře rozebrat do posledního kamínku a vyčistit. Tedy samozřejmě pokud v zimě nenastane problém a zmrzlá voda někde nezpůsobí trhlinu.
My jsme na to šli chytře. Na zimu jsme vyndali všechny plovoucí rostliny a dle rad zkušenějších, tedy odborníků ze zahradnických a hobby magazínů naší redakce, jsme do vody hodili napůl zmačkané PET lahve. A voilà! Jezírko přezimovalo, hladina se nehnula, maltovník mrazy vydržel. Tedy… alespoň jsme si to mysleli. Asi měsíc po odebrání PETek z jezírka zmizela polovina vody. Neměla jak se vylít, nebylo jak ji odebrat, protože v jezírku jsou umístěny obří kameny vyčnívající až nad hladinu, aby se ptáci při koupeli neutopili. Pokud by ji tedy někdo odebíral, musel by hrníčkem. A to všichni striktně odmítli. Kocour samozřejmě do jezírka také neskočil šipku, aby voda vyšplíchla ven, protože to by se musel zákonitě vrátit domů mokrý a obalený zelenou řasou, která nám tam s prvním sluncem vyrašila. Nebyla tedy jiná možnost, než že maltovník praskl a voda vytekla někudy bokem.
Vzhledem k hustému, bujnému porostu řas neexistoval jediný důvod jezírko nevylít celé a nezjistit, kde se jeho stěna poškodila. S čistým svědomím mohu říct, že čistit malé jezírko po zimě je pěkně špinavá a ne právě voňavá práce. Kámen za kamenem jsem se děsila, kdy v kalné vodě sáhnu na mrtvou myš, protože pach listí tlejícího ve vodě několik měsíců je vskutku až neuvěřitelně nelidský. Ale zvládli jsme to. Jezírko jsme vyprázdnili, vylili vodu (v rámci trvalé udržitelnosti pěkně po kyblíčkách do květníků okrasných rostlin) a všechno kámen po kameni řádně umyli rýžákem. Prasklina, neřku-li díra, nikde. Maltovník byl nepoškozený. Seskládali jsme tedy jezírko zpět dohromady, naplnili, vyčkali… nic. Ani po několika dnech. Ani po týdnu. Hladina vody se nehnula.
Kam tedy zmizela ta polovina objemu? Dá se předpokládat, že v průběhu tehdy ještě chladných nocí nedošlo k nečekané evaporaci takového množství vody – a ještě takto nárazově pouze jeden den –, jak tedy mohla jen tak zmizet? Nikdo neví. Museli to být ufoni. Jiné logické vysvětlení to nemá. Každopádně, berte to jako připomínku, že je nejvyšší čas (ne-li pět minut po dvanácté) připravit zelené střechy, fotovoltaiku, zahrady i jezírka na sezónu! A zajistit je proti nárazovým nájezdům zlodějů vody!

Příjemné čtení!

Eliška Hřebenářová