HOME 10/2017

Objednat toto číslo | PŘEDPLATNÉ | Archiv vydání | E-verze časopisů

Podzimní

Jedním z nejdůležitějších lidí na světě je Rob McKenna. Je to Angličan ve středním věku, živí se jako řidič kamionu a navíc je to Bůh deště. Akorát on o tom bohužel neví, jen se za ta léta už smířil s tím, že kamkoli se hne, tam prší, lije, mrholí, mží, cáká, padá… Dokonce vymyslel 231 různých označení, jimiž si ty slejváky či lehké spršky kategorizuje. Pořád mu teče do bot, nestíhá měnit opotřebované stěrače u kamionu, a tak neustále nadává. Netuší, že je Bohem deště a naducaná oblaka mu jen a prostě chtějí dělat radost. Naštěstí my, spisovatelem Douglasem Adamsem* poučení, víme, a proto se vždy dobře rozhlížíme, zda koutkem oka nezahlédneme jeho kamion. Být obezřetní pomáhá – zejména pokud jdete do práce v plátěných keckách, nebo – jsa elegantní dámou – vycházíte od kadeřníka o dvě hodiny starší a několik stovek z peněženky lehčí… Pokud chcete mít úplnou jistotu, doporučujeme po příletu do dovolenkové destinace projít v hotelu knihu hostů, pokud tam narazíte na Robovo jméno, upalujte co nejdříve… nebo si kupte teplé fusekle a pořádně tlustou knihu.
Sedím u okna v malé karlínské kavárně a dívám se, jak z olověné oblohy padá nekonečná vodní opona. Udělal jsem chybu, a místo na silnici koukal do mobilu „na Nory“. Pršet mělo až za dvě hodiny. Nicméně počasí, akvarijní rybičce a pubertálnímu synovi neporučíš, takže teď míchám už čtvrtý presso a přemítám, jak přejít suchou nohou do vestibulu metra a pak do redakce, kde už hotové číslo říjnového HOME čeká jen a pouze na můj editorial… Sněhobílá první strana volá, ať ji zaneřádím úvahami o bytech, domech, architektuře a globálním oteplování, i když na ně třeba vůbec nemáte náladu. Řekněme si upřímně – každé zasněžené pole je krásné jen do té doby, než jej protnou první stopy náhodného turisty…
Boj s podzimní slotou vzdávám a vyrážím. V žaludku se pomalu rozpouští horký asfalt toho báječného italského vynálezu, snad mě bezpečně dovede k cíli. Límec letního saka se ve vteřině mění v hadr na podlahu, poslední stopy opálení ze zátylku drhnoucí věchet. Kecky plavou v loužích jako spadlé listí, o němž ještě před chvílí amatérský básník (nebo profesionální svůdce?) u vedlejšího stolu mluvil jako o „50 odstínech žluti“. On chytá rýmy, já rýmu… Proklínám ho a podvoluji se přírodě.
Běžím do redakce. Ještě než mě ve vestibulu metra ovane studený fén větráku a úplně cítím, jak se mi v nose roztančily viry, ohlédnu se. Zdálo se mi to, nebo tam, na konci ulice, před bankou, stojí kamion s volantem vpravo?
Příjemné čtení

Matej Šišolák