HOME 09/2018

Objednat toto číslo | PŘEDPLATNÉ | Archiv vydání | E-verze časopisů

Návrat do obvyklosti

Září většinou vítáme s rozzářenými obličeji, i když ne zrovna z toho, že začíná škola. Rozzáření jsme ze zážitků, které nás budou hřát ještě uprostřed třeskuté zimy. Já jsem letos v létě například spolu s kamarádkami zachránila čtyři malé ježečky. Pobíhali zmateně po ostravském chodníku a tulili se kolemjdoucím k botám. Když kamarádka Lucie vyhlásila, že četla články o tom, že je potřeba mláďátka zachraňovat, protože jejich dospělí často skončí pod koly vozů, zahájily jsme záchrannou operaci. Původně jsme tedy chtěly vylézt na radniční věž, která měla být podle našich nepřesných informací otevřena až do pozdního večera a kde jsme nevěřícně postávaly, dokud se nás neujal pán z vrátnice od věže a neuskutečnil telefonní hovor, při kterém zjistil, že věž bude otevřená až další den, ale že jemu to jaksi zapomněli říct. Telefon s někým, kdo byl oslovován Marťa, tedy přinesl alespoň vhled do budoucího možného chaosu. Ježci vylezli z městského roští v pravou chvíli, aby nás zastavili a aby Lucka už konečně přestala omílat, že chce jít do zoo, kam jsme my ostatní jít vůbec nechtěly. Někdy uprostřed záchranného lovu se k nám připojil pán, který byl shodou okolností onen Marťa z věžního telefonu, a my pro něj byly ty čtyři dámy, co se dobývaly do věže. Pochytal nám ježky do ručníku a jemně je posadil do kartonové krabice. V záchranné stanici v Bartošovicích byla telefonní linka obsazená a tak, zřejmě pod vlivem Lucčina zoo požadavku, jsme měly hned napodruhé na telefonu pracovnici ostravské zoo. „Jo, přivezte je sem, necháme si je tady,“ řekl hlas na druhém konci a bylo jasné, že Lucka si výlet do zoo prostě přivolala. Krátce před osmou večer jsme byly nastoupené před branou, za níž se houfovali návštěvníci k večerní komentované prohlídce. A někdo objednaný nepřišel, takže byla i možnost se připojit. „Kdy je nakrmíte? Určitě už mají hrozný hlad,“ začala jsem trošku panikařit. „Ráno, teď už tu není žádný ošetřovatel,“ přiletěla mi odpověď. V tu chvíli mi bylo jasné, že pokud to nepůjde jinak, odnesu ježky do Bartošovic sama třeba pěšky. Naštěstí se i v zoo našel přítel ježků a kamarád pana XXXX ze záchranné stanice, který byl ochotný na nás počkat, než se zásilkou bodlinatých kuliček dorazíme. Všechno dobře dopadlo a věřím, že v rámci širší vesmírné spravedlnosti jsem pak na dovolené nešlápla na žádného mořského ježka, i když jich tam bylo požehnaně.
Už jsem doma, tedy přesněji řečeno v redakci, a snažím se soustředit na práci. Léto má už na kahánku a čeká nás už jen jeho krátká babí varianta a pak už bude na denním pořádku zase ta každodenní obyčejnost. I ta je ale hezká, když ji člověk občas proloží nějakým dobrým skutkem. I když… Když jsem vyprávěla své starší dceři, že jsem se podílela na záchraně čtyř malých ježečků, ptala se: „A jsi si jistá, že jim mamka umřela? Nešla si jen pofelit a přišla a měla o čtyři děti míň?“ Za prvé neznám to divné slovo, které u o generaci mladších lidí zřejmě znamená „jít se bavit“, a za druhé ve mně vyvolala důvodné pochybnosti, jestli jsem ve své dobré vůli něco totálně nepodělala. Říkám si ale, že kdo nic nedělá, nic nepokazí, a zároveň mě napadá známé rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými skutky. Ve světle okolností si pak musím přiznat, že návrat do obvyklosti není vždy na škodu.
Zářijové číslo je, jako obvykle, plné nápadů a dobrých tipů, takže vy si je můžete s obvyklým zájmem o bydlení pročítat, kdykoli se budete chtít aklimatizovat na neprázdninový režim nebo budete mít touhu zjistit, jak si v bytě poradit s industriálními prvky, jak nejlépe vyprat, uspořádat kuchyň nebo uklidit zahradu. My budeme jako obvykle doufat, že vás to s námi baví.

Martina Paulová