Sedím za pracovním stolem, jehož desku už tak čtvrt roku není pod nánosy papírů, poznámek, časopisů, bloků, CDček, USB klíčů, plechovek s propiskami, kalendářem, fotkami, zakladačem, monitorem, repráky a „užitečnými“ dárky z tiskových konferencí vůbec vidět a hledám poslední volnou plochu pro vybalancování klávesnice a napsání prázdninového editorialu. Najdu jej nakonec na vrstvě korektur z předminulého čísla. Teď ještě najít volnou horizontálu pro neméně důležitý hrnek s kafem (bingo!) a pouštím se do psaní.
Za oknem zuří prázdniny a sbíječky silničářů (všimli jste si, jak se oba tyto fenomény přitahují?) a já si dávám do kupy letní harmonogram. Vzpomínám, komu všemu jsem slíbil, že „až bude v létě čas, tak se ti na to podívám“, a co jsem vědomě přesunul na později, neboť „v létě máme dvojčíslo, bude volněji“. Diář se plní opravdu bleskově, za chvíli vybublá a přeteče jako zteplalý sekt zapomenutý na slunci v piknikovém košíku. Tohle prostě nejde stihnout.
Kafe, klimbající na štosu vizitek, se mi usilovně snaží nahlédnout pod prsty. Nakonec se mu to daří, jelikož moje záchranářská mise končí jeho vylitím do k2-4;;],%^!~~*&$#. ^#$@!lko))!”
Pauza způsobená hledáním nové klávesnice v blízkém skladu a její adjustací měla posloužit ke třídění myšlenek. Nepomohlo – naopak, na místo určené pro letní zamyšlení se derou požadavky kolegů, které jsem potkal cestou do skladu. „Kdy už to bude?“ a „Nemoh bys chviličku?“ způsobí absolutní destrukci původních myšlenkových pochodů. Nicméně nová, respektive stará, již jednou vyřazená klávesnice, jejíž písmenka jsou sešlapaná jako boty ultramaratonce (a stejně tak i voní) už má svoje místo. S tou politou se poroučely i ty korektury, takže hle – náhle se objevivší dýha pracovní desky dává poznat, zač je toho loket – tedy že je v ošklivém provedení známém jako „byznysová třešeň“. Však ona se zase brzy schová… Hrnek s čerstvou kávou tentokrát našel místo na knížce Konec prokrastinace, dárku od kolegů ve snaze ukotvit můj hektický pracovní život prostřednictvím úspěšného bestselleru. Výtisk je jako nový, jeho pročtení se totiž odkládá…
O čem že to měl být ten editorial? Jo, o létě. To je to období, kdy nejezděj tramvaje, uklízí se stoly a děti se perou i dopoledne, nejen až když přijdou ze školy. Taky kůže spálená od sluníčka, ale i příjemná vůně poopalovacího mléka. Slunce ve vlasech i pod slupkou konečně zralých rajčat. Kdy se nemůžete nikomu dovolat, ale zase potkáváte přátele na místech, kde jste je nečekali. A taky doba letních dvojčísel vašich oblíbených časopisů.
Tak příjemné čtení.
Matej Šišolák
