Tak jsem se nedávno v jedné odborné diskusi dověděl, že prý je poznat, že časopis děláme tak, aby se líbil hlavně nám v redakci. A prý, že nám tak úplně nezáleží na čtenáři. Ve snaze vyrovnat se s kritikou následovaly typické fáze sebevědomého ješity marně usilujícího o sebereflexi: a) překvapení, b) naštvání, c) popření, d) smíření, e) sebeuspokojení.
Takže místo POKÁNÍ následovalo naopak PŘIHLÁŠENÍ se k větě zmíněného kritika. Naplno a s hrdostí. Protože ano, časopis děláme tak, abychom na něj mohli být hrdí. Aby se nám líbil, aby nám dělalo potěšení si v něm listovat i x let poté, co jsme jej vypustili na oběžnou dráhu: tiskárna – distribuce – čtenář – separovaný sběr (s tím, že doufáme, že ty poslední dvě fáze budou dělit, když ne světelné, tak alespoň ty obyčejné roky). Tak, jako když listujete fotoalbem ze střední – ty „mrkváče“ či „plísňáky“ a nemožné účesy jsou sice děsivé, ale alespoň vám z očí vyzařuje upřímnost a nadšení.
Stejně tak je to i s naším časopisem. Ba co víc, doufáme, že stejnou optikou se na svět díváte i vy, milí čtenáři. Snad i proto si nás kupujete, půjčujete, nacházíte, stahujete…
A za to vám děkujeme. A pokud nám chcete dát najevo, co si o nás myslíte, i jinak než jen utracenou mincí, napište nám. Neztratí se to.
Příjemné čtení
Matej Šišolák